7.-8.2010 INTENZIVKY S MARTINOU PODEŠŤOVOU

To se takhle nakrásně může stát, že venku leje. Leje tak že jste hned promáčení. A vy se chystáte na puppy day. Vidina, že se pejsek unaví, zatímco vy budete mít chvíli oraz a vyčistíte si hlavu. A venku furt leje. Takže se hodina (vlastně dvě), přesune do haly a po předchozí dohodě se změní na agility. A to na agility docela intenzivní - 2h Jasmína a pouze dva další psíci. Psíci šikovní, takže chvílema jsem měla pocit že sotva jsem svého psa odchytila, šlo se znovu na věc. A váš pes tento den zaboha nechce pochopit že do tunelu se běhá a pak teprve je hračka. Že hračku pejsek nedostane za to že se drží nalepený na vaší noze (v lepším případě), nebo snad že vás tahá za nohavici, event. vyskakuje a štípe do zadku. Ano, Jasmína byla ve velmi dobrém rozmaru, který mě ale stál snad hektolitry potu, ktera jsme se snažily o ty tunely. Na této lekci jsme si užili mnoho srandy, ostatně jako vždycky s Martinou. Cvičení tady nás fakt baví a pod vedením Martiny také posouvá kupředu. Pomaličku polehoučku a jistojistě. Určitě se aspoň něco naučíme. Jasmína si vyzkoušela nově i kruh (uf, konečně něco na oddechnutí pro mě). Psí slečna je malá bláznivá střela, nyní už se ale dá dobře namotivovat na hračku a určitě je s ní práce snadnější než na začátku. Pokrok je určitě znát. Jen kdyby ta panička si dávala větší pozor na to co a kdy říká a kde má nohy :-D.

Tak nečekaný maraton je za vámi. A druhý den jste přihlášení na další trénik. Pro mě vlastně tréninky dva, brala jsem obě holky. Každou na samostatnou hodinu. Čím víc běháš, víc se učíš. A asi mi ta sobota nějakým záhadným způsobem prospěla. Kravila jsem dnes méně než obvykle, takže od toho se odvíjí velká pochvala pro holky, kterým se také hned lépe běhalo. Igi byla pochválená za zóny na áčku, mě se zázrakem podařily otočky na čelo (ach ti začátečníci), dokonce jsem jakž takž stíhala být tam kde jsem být měla. A Jasmínka pochopila že tunel je větší sranda když se probíhá skrrrrz a že to všechno pak líp odsejpá. Finále byly dvě skočky a super "šnek" z několika tunelů (až se mi málem zamotala hlava), ze kterého byla Jasmína nadšená. A celé to holky mohly zakončit řáděním ve venkovním prostoru haly, což bylo úplně super. A potud dobrý. Psíci spokojení a snad i trochu unavení, mě nic nebolelo a odcházely jsme v super náladě. Po příjezdu domů jsem ještě absolvovala nákupní maraton v obchoďáku, pak ještě jeden malý venčící maraton a pak už na mě ta únava sedla, zatímco psice dobily baterky. Takže výsledek? Vorvaná panička a prtice připravené na další akci :-D. Takže příští týden hurá do toho.

A malý dodatek na závěr. Zase jedna další "malá Amerika". Z knihovny jsem oprášila knížku "AGILITY První krůčky", která se nám už nějaký ten pátek (?!) válí doma. A že ji s Karinou Divišovou a panem doktorem Bendou nenapsal nikdo jiný než Martina Podešťová. Cha chaa, no už aspoň chápu proč se mi tenkrát ten styl psaní tak líbil (akorát jsem se tomu nějak nevěnovala v praxi...). Nu náhody se dějí. A příjemné. K Martině jsem se dostala úplnou náhodou přes odkaz ze stránek chs z Ladova Kraje (JRT), vydala se s Jasmínou na puppy day (měla jsem pocit že bych jí přece jen měla dopřát trošku socializace s novými psi a začít trochu pracovat na ukočírování jednoho malého teriéra) a pak už to šlo ráz na ráz. Tu agi cvičně, tu znova, tu obedience...

...aneb všechno může být jinak. Plánovala jsem totiž, že se vydáme navštívit naši psí rodinku a poznávat blíže členy naší rodiny. A to přímo celou "Podivnou smečku", smečku která hýří aktivitou a srší dobrou náladou. Jmenovitě pana Smajlového (Inkognito Smile Paleur, bráška od Igi a cosi jako prastrýček od Jasmíny), Kimíka a jejich šikovnou paničku Denisku, která všechno vede. Nakonec se nám plány totálně převrátily naruby a zčistajasna jsme měli smečku v Praze. Jsme rádi, že jsme nepřištli o setkání, na které jsme se vzájemně moc těšili. A taky si ho patřičně užili.

Víkendové nájemníky naše holky přijaly nad očekávání dobře, to jsem si značně oddychla ve vidině že se ti dva bílí I-čkoví snesou u nás na domácí půdě bez nevrlostí nebo jiných projevů nevole. Se zabydlením teda nebyl problém a mohli jsme se vrhnout ven. Zvolili jsme podvečerní procházku v Ďábličáku s předpokladem, že tam se psíci budou moci dostatečně vylítat. Já jsem zase objevila jednu ze svých malých a nesčetných "Amerik", jak tomu říkám. Zcela ostudně, uznávám, jsem si nechala ukázat jednu z pěších cest do místa určení, tedy do Ďáblického háje. A hele, to jsou věci po x-letém žití v Praze. Jak jsme předpokládali, zejména naši bílí PRTíci využívali možnosti pobíhat polem, lesem, chroštím, přetahovat se o klacíky, válet se v písku...samozřejmě nevynechali divoké honičky a nezapomněli vlézt do bláta v jednom z ďáblických jezírek. Co nám připadalo něco jako maličký močál je ve skutečnosti zpola zatopený lůmek, plný chráněných živočichů a rostlin (čolci, kosatec žlutý). To jsou teda věci. Podtrženo sečteno, vrátili jsme se v dobré náladě, příjemně vyvětráni a unaveni komplet všichni, tedy stav žádoucí. Po večeři jsme se s Deniskou totálně zakecaly až do noci, kdy jsme se už povinně zahnaly do pelechu. V noci holky tak trochu cestovaly v pelíškách, jak je jejich zvykem pokud se před nimi návštěva nezavře. Takže Deniska musela být chvílemi dobře obložená. Nás na oplátku přišel v sobotu ráno několikrát zkontrolovat a přivítat Smajlík - a u toho se tak krááásně radostí šklebil.

Po ranním venčení (polemiku na téma ráno bych nechala na jindy, jsou přece prázdniny) jsme se tak nějak lážo plážo za neustálého povidání připravovali na výpravu do ZOO (ano, většinu našich návštěv láká právě toto). Na tuhle socializační vycházku jsme přibrali ještě Lucku a její prtici Bibi (kde je nás parsonů víc, aneb teriéří výprava). Jak ten čas letí. Přijde mi nedávno kdy jsme byli v ZOO s Gábinou a Oskarem. Narodilo se tam zrovna gorilí miminko. Takže vlastně taková kontrola, dalo by se říct. Zjistilo se že miminko je kluk, vybíralo se jméno - nakonec zvítězil Kiburi, roste jako z vody a už jsou mu 3 měsíce. A že na "kontrolu" pavilonu goril pojedou další tisíce návštěvníků, dával tušit natřískaný autobus. Jak trefně poznamenala Deniska, všude mega lidí. Skoro 12 tisíc návštěvníků a k tomu dvě prtice které se motají na vodítkách a každou zajímá něco na jiném konci než bych potřebovala, to byly pro mě infarktové stavy. Neměly to se mnou ty moje prtice jednoduché. Vypadá to ale, že přežily bez větší újmy. A bez újmy doufám přežila i Deniska. Nějaká ta zvířátka jsme viděli, dokonce se toho Denisce podařilo dost nafotit (já to vzdala celkem rychle). Mě se zdálo že lidí nejsou jenom tisíce ale přinejmenším milion, takže i u mých nejmilovanějších zvířátek z každé zoo, SURIKAT, jsem neudělala ani fotku. Příště do ZOO ne o prázdninách, ne v sobotu a ne za tak krásně slunečného počasí a pokud možno bez psů :-D. Dál jsme měli namířeno do Stromovky, páč to máme směrem k domovu. Tam ani tolik lidí jak jsem čekala nebylo a v tomto směru to byl balzám na duši. Dalo by se říct pusto prázdno oproti areálu zoologické zahrady. Psi si tady lítaly za balónkem jako splašení. A protože například Igi je v tomto směru majetnická a lehce prudérní, došlo asi na dvě šarvátky, zkrátka teriéři... Cestou na metro jsme se stavili v mekáči na zmrzlinu a nějaké to "svinstvo" do žaludku abychom přežili do večeře :-D. Opět žádoucí stav, psi unaveni. Unaveni tak, že jsme si odpustili plánovaný klikr trénink. Místo toho jsem ještě Denisku využila k zabavení Jasmíny, která se podrobila trimování (dá-li se tomu tak v mém podání říkat) - zkrátka Jasmínka se odlehčila o velkou část nepotřebného kožichu. Celý den zmohl i nás, nezabránilo nám to ale abychom povídali, porovnávaly, zkoumaly... zkrátka těžko říct které z nás ta pusa jela víc.

V neděli ten čas letěl jako splašený. Vydaly jsme se venčit a že to rovnou spojíme s focením, abychom měli pěkně rodinku zvěčněnou. Tam nám ještě Deniska ukazovala jak je náš bráška převelice šikovný a co umí triků (a kdyby nám měl ukazovat všechny tak nám asi neděle nestačí). Ukázala nám také, jak si s holkama hrát a jak se s nimi dá blbnout na procházkách. No, koukalo se na to pěkně. Deniska to s pejsky fakt umí. A chtěly jsme stihnout ještě to, to a to, jenže na to už zkrátka nebyl čas. Denisku i kluky si vyzvedli rodiče a museli jsme se rozloučit. A už teď se těšíme na nějakou další rodinnou sešlost. Podivná smečka nám přivezla hodně zážitků a dobré nálady, hodně Denisčiných zkušeností, o které je ochotná se podělit. Takže řada nových metod aneb jde to i jinak. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že rodina se nezapře, Igi se Smajlíkem jsou si povahově neuvěřitelně podobní, takže jsme si s Deniskou hodně notovaly. A příště až se uvidíme tak snad začneme těkat, protože celý víkend se řeč točila kolem jediného, parsoni tedy psi, psi, psi a soužití s nimi. My už se na to "blafání" moooc těšíme! Do té doby budeme chodit pro inspiraci nejen na vymakaný web, ale určitě taky pro rady, kterak se dá se psem pracovat.

>>fotky<<    >>jak to viděla Podivná smečka<<

26.-27.7.2010    ŠUMAVA...BÁJEČNÉ, BÁJEČNÉ, BÁJEČNÉ

Báječné...jak jinak popsat kombinaci krásné přírody, nádherného počasí, klidu a pohody ve společnosti milých kamarádů a našich psích Igimín. Prostě báječné. O to báječnější že při zařizování jsme nemuseli hnout prstem (maximálně zvednout telefon, zkoordinovat zúčastněné) a všechno bylo pro nás velkým překvapením. Načasování dokonalé, místa víc než vhodně zvolená, nezapomenutelné zážitky.

Výchozím bodem našeho poznávání jihočeských krás byly České Budějovice, kde nás čekal ten nejdůležitější. Náš kamarád, průvodce a fotograf v jednom. Přibližovadlo skvěle kočírovala zase naše kamarádka Míša. A kam jsme se všude podívali? Z fotek řada z vás určitě poznala...

Státní zámek Hluboká nad Vltavou

Resp. její park a přilehlý les. Uržet holky na vodítku bylo trochu náročné ale zvládlo se. Byla jsem poučena, že ten keř který považuji za bezejmenný, krásný a nádherně vonící je přece jasmín :-). No vida. Tak to Jasmína pro dokonalost pěkně odpózovala. Protože mě na zámcích zajímá kde se vzalo jeho jméno a jaké se k němu váží pověsti, zjistila jsem i toto. Původně sloužil zámek jako strážný hrad a jméno Hluboká dostal až mnohem později. Údajně podle hluboké hradní studně nebo podle okolního lesa, jemuž se prý podle jeho polohy nad hlubokým vltavským údolím říkalo Hluboká. A legendy, třeba tragický konec Záviše s Falknštejna... No, snad bylo tragickým koncům učiněno zadost a na ty, kteří zde uzavírají sňatek dnes, čeká jenom to dobré :-). Na Hluboké se to svatbami jenom hemží, my jich potkali hned několik. Co mě ale zaujalo mnohem víc, byla upoutávka na muzikál Romeo a Julie - www.romeoajulie-muzikal.cz. Věčný příběh milenců a nenávisti rodů Monteků a Capuletů přímo na nádvoří krásného zámku... " Pááááni to musí být romantika....když máte navíc rádi Shakespeara...

"Ach, Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? Své jméno zapři, odřekni se otce, anebo, nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Kapuletová. Tvé jméno je můj nepřítel. Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek. Co je to Montek? Ruka ne, ni noha, ni paže, ani tvář, ni jiná část, patřící k člověku..."

nebo

"Už s chmurným mírem vzchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen,
a ztrestat provinilé ještě zbývá.
Však věčně bude srdce jímat znova,
žal Juliin a bolest Romeova."    

Nu a jsme zase u tragédie, takže hurá dál.

Státní hrad a zámek Český Krumlov

Tak ten já moooc ráda. A měla jsem fakt radost, že se sem můžu zase podívat! A v rozsáhlé barokní zahradě holky běhaly větší část procházky navolno. Zahradě vévodí nádherná kaskádová fontána se sochami bohů, vázami a alegoriemi čtyř ročních období. Obdivujeme unikátní otáčivé hlediště. Hudební pavilon a v něm altán s nástropní deskou (krásná alegorie 4 ročních období). Malebné vodní jezírko poseté snad milionem leknínů. Sluníčko, modro,... No není to paráda? U jezírka jsem neukočírovala Jasmínu...touha pronásledovat kachnu byla silnější, Jasmína oběhla půl jezírka až nakonec se jí podařilo skončit ve vodě a následně nuceně na vodítku.

Původ názvu zámku: z latinského castrum Crumnau nebo staroněmeckého Crumbenowe (místo na křivé louce). Legendy: např. moje oblíbená Bílá paní Perchta z Rožmberka, se kterou se setkáváme na všech rožmberských hradech a váže se k ní řada pověstí

nebo Jezírko - údajně na něm tančí v noci při měsíčku víly a stráží poklad (kdo se jim zalíbí, tomu část pokladu vydají, pouze ale na základě kouzelného slůvka, na které ještě nikdo nepřišel)

a vyloženě mě blízká je pověst vážící se ke sklepím na IV. nádvoří zámku - údajně se tady zahrabávalo a skladovalo prastaré víno. A vypráví se o sklepníkovi, který se o víno staral i po své smrti. Nástupcům dokázal dobře poradit a vybrat lahodné víno podle chuti i vůně. 

Chalupská slať

patří určitě mezi ty nejkrásnější na Šumavě. A tohle rašeliniště dostalo i mě. Vede jím naučná mini-stezka, která končí u rašelinného jezírka s několika ostrůvky. Právem  je označováno jako nejkrásnější v Čechách. Z porostu jsem identifikovala smrky, břízy, kleč, nějaké ty rašeliníky, bodláky, vřes, konečně jsem viděla rozdíl mezi borůvčím a brusinkovým keřem. A zvířátka? Vážky, motýli, pavouci...a na chodníku dva PRT, kteří se zde letos vzácně vyskytli poprvé a to velmi dočasně. Co dodat k tomuto místu. Nádhera a klid v podvečerním světle.

Bydlení u Vydrýska - Srní

Místo našeho nocování. A teda i za tento výběr mnohokrát děkujeme. Nestačila jsem chválit a rozplývat se. Opravdu paráda. A protože jsme jaksi zapomněli tuhle nádheru nafotit, tak aspoň odkazujeme na stránky https://www.apartmanyvydrysek.cz/. Plně vybavené bydlení (nutno podotknout že některé části bytu ani doma nemám tak vkusně i účelně vybavené) v krásném místě s výhledem na šumavské hřebeny. Obklopeni lesem a loukou. Velká zahrada. Koumácky zastřešený gril a prostor pro rozdělání ohně jsme hned využili k opékání špekáčků (Jasmína mezitím vyštěkávala auta a světlušky). K tomu ta naše prima parta a dobré víno, příjemné počasí. Může být člověk nespokojen?

Údolím řeky Vydry

Tak tohle bylo něco. Něco pro nás i pro holky. Divoká hravost Vydry, jejíž vody tu kličkují mezi obřími vyhlazenými kameny, to prostě musí chytit každého a stát se srdeční záležitostí. Sem se musí každý rád vracet. Holky, zejména zvědavá Jasmína, se tu vyřádily do sytosti. Igča byla zpočátku opatrnější. Když ale zjistila, že poskakovat po kamenech je vlastně velká zábava a není čeho se bát, začala být taky průzkumnice. A tak jsme si užívali všichni. My uchu lahodícímu zurčení a odvěké síle vody, posezení na balvanech, nádhernými pohledy. Michal, vybavený několikakilovou fototechnikou a velkou mírou trpělivosti, pořídil mnho záběrů. Ty nejhezčí najdete v galerii na jeho stránkách a určitě si je prohlédněte, ty fotky vás přinejmenším pohladí po duši :-).

Naučná stezka je dlouhá asi 7,5 km. Zjistíte co jsou viklany, obří hrnce, kamenná moře, jakou sílu má voda. Uvidíte spoustu krásného a mj. i Turnerovu chatu, kde je možné občerstvení a taky kukačka na vydru říční. Cestou tam a zpátky jsme si relaxu užili do sytosti a to jsem přesně potřebovala. Holky naběhaly ještě minimálně dvojnásob. Igča nás nakonec "sprostě" vyměnila za Míšu, která si to kráčela pořádný kus před námi. No, aspoň ta Jasmínka nás nedala a držela se nás až do cíle ;-).

Tedy ještě jednou, báječný báječný báječný víkend. Děkujeme moc vám dvěma co to máte na svědomí. Díky za zorganizování, zařízení, nafocení, dopravu ale především za vaši milou společnost. Moc jsme si s vámi tuhle výpravu užili a snad i vy jste s námi byli spokojení.

 >>galerie u Michala<<        >>naše fotky<<

ČERVNOVÝ TRÉNINK KRALUPY...ANEB JAK JE DŮLEŽITÉ MÍT INFORMÁTORY

Další z pěkných dnů strávený ve společnosti psů a prima lidí. Co víc si přát. A k tomu potřebujete někoho, kdo vám naservíruje otázku "Co děláte v neděli? Nechcete s námi na coursing?". Takhle došla Lucka s informací o tréninku v Kralupech. Totiž s něčím, co naprosto uniklo naší pozornosti a muselo se na webu objevit teď někdy v posledních dnech. Nebylo samozřejmě o čem přemýšlet.

Ve víru událostí z předchozího dne jsme celou akci pojaly jako dámskou jízdu (Coudymu byla udělena právoplatná vyjímka). A nechyběly zmatky nám vlastní. Jak cestou (dohady jestli jsme už tam neměli být o hodinu dřív), tak při přejímce (že jsme mezi prvními běhy a psi ještě zavření) i později. Tudíž jsem Igince způsobila trochu šok, kdy jsem jí honem šla provětrat, proběhat, dovedla k dráze, tam samozřejmě ona nadšená začala šílet, já zjistila že sice jsme mezi prvními ale na druhém listě startujících a místo čísla 3 máme až 13... Takže jsme zase rozdivočené a totálně nechápající psy odložily do auta a šly si dát ranní kávičku. Složení účastníků bylo v mnohem podobné naší účasti na májovém tréninku tady v Kralupech. Zjistila jsem, že díky fotkám z minulého tréninku jsem známá osoba, tudíž jsem si tu tam s někým povídala a krátila si čas před naším během.

S podivem jsem sledovala některá plemena, jak i přes jejich fyzicky ne úplně nejideálnější možnosti pro tento druh aktivity, dokáží s vášní pronásledovat střapec. Ačkoliv teda - a zcela pochopitelně - v porovnání se speciálem parsonů to byly běhy poměrně pomalé, někdy těžkopádné a rozvážné :-). Toto samozřejmě prolomila Igi s Coudym, které jsme nechaly běžet společně. Byla jsem zvědavá, jak to Igče ve dvojici s pejskem který si umí nadbíhat půjde. Iginka je totiž maximálně zaujatá střapcem a poctivě ho pronásleduje celou dráhu. A to taky vyhovovalo na první rozestavění dráhy, která byla ne úplně typická a myslím že tam se vyplatilo moc netaktizovat a ne příliš nadbíhat. Snažíc se aspoň něco málo zachytit na foťák, jsem z toho běhu příliš neměla. Myslím ale, že si Igi vedla výborně. Zaběhla se slušnou rychlostí, velkým nadšením a vášní, několikrát nadšeně hlásila a na konci se pořádně mohla zakousnout do střapce s kůží. Tentokrát totiž neměla košík (chtěla jsem ty pěkné fotky, ha ha). Následně jsem si při natahování zaběhla já. A přiznala si, že kondička nic moc :-). Pan Holub, který skvěle obsluhuje naviják, mě i tentokrát samozřejmě musel navigovat (holt komu není dáno...., já to rozestavění dráhy asi nikdy neokoukám tak abych byla schopná sama natáhnout). Pak ještě sprinty pro Jasmínu. Ta v Brně zjistila co je střapec, takže její chování v blízkosti dráhy už se dá přirovnat k hysterické Igi. Hned věděla o co jde a nebyla k udržení. Na dráze se pohybuje s přirozeným talentem pronásledovat zajíce, s tryskomyší rychlostí, velkým chtíčem a nadšením. Je radost se na ní dívat. S killováním také není nejmenší problém. Je to šikulka. A zase to natahování... Panebože přísahám že začnu s holkama trochu běhat ;-). A že bych měla začít hned mi daly najevo holky, když v nestřeženém okamžiku vzaly dráhu do dráhy :-/. Absolutně temno a šly najisto. Potvory. Ještě štěstí, že se zrovna natahovalo a nevlítly někomu do běhu. Hlavně že v Brně jsem byla chytrá kterak jsou páníčci nezodpovědní a neuhlídají své psy... ehm... To mě utvrdilo v tom, že já už mám 110% nadšené psy oba a že na vodítko musí ještě v autě jak jsou k neudržení. Neexistuje sekunda volně ;-).

To si zasloužilo pořádnou "svačinku", během níž jsme zjistily, že se přijelo podívat avoří prtě Joe (Bandit Avora). Proběhlo velké vítání s Bibinkou, štěněcí hrátky a povídání s milými páníčky. Ti se rozhodli zůstat na druhé kolo, aby viděli naši dvojku Coudy-Igi v akci. Holky jsem vytáhla na procházku k místnímu potoku, neúnavně mě ale tahaly zpátky směrem k hřišti, jakobych byla padlá na hlavu když chci jít opačným směrem. Štěňátkům se pak natáhla pidi-midi rovná dráha aby jen tak nepřihlíželi když už jsou na coursingu. Joe byl úžasný, následoval celou dobu střapec a jeho fixace na něj byla až obdivuhodná. V závěsu s ním běžela i Bibinka a myslím že pro oba to byl kopec srandy.

Druhá trať se přestavěla do podoby příznivější na koukání i na focení, takže vzniklo pár momentek. Překvapivý pro mě byl běh šarpejky Angeliny. Třeba tohle plemeno bych na dráze fakt nečekala. A jak pěkně doběhla až do cíle...

Samozřejmě, vypouštět psa, být připravená k odchytu a ještě něco nafotit se ukázalo trochu jako nemožné. A ještě vím houby, jak si kluci-holky vedli. Coudíček byl v cíli první, Iginka podle mě celou trasu vyběhávala poctivě za střapcem, tak doběhla s malou prodlevou. Příště z mé strany žádné focení a užívám si běh. Parsoni na dráze jsou úžasní! Páníček Joeho za nás tentokrát natahoval, což jsem v tu chvíli velmi ocenila a makala pro Jasmínu. Té už jsem nechala natáhnout jenom zkrácenou trať, přece jenom je to ještě dorostenec. A tento běh jsem si prohlídla. Zase tu tryskomyš musím jenom pochválit, ještě nám asi ukáže jak se běhá coursing. A ještě jednou díky za pomoc při natahování podruhé, to fakt bodlo.

Nakonec honem počkat na chrtí souznění v běhu Císařovny a Grácie Blue. V těch zmatcích jsem si neuvědomila, že páníčkové Joeho už jedou domů, tak jsem se ani nerozloučila. Tedy jedno velké pardon, nebylo to záměrné. A dodatečne ahoj.

První a velmi povedený běh chrtích dam jsem propásla, tak jsem chtěla něco nafotit a pokochat se nyní. Není snad větší harmonie než u chrta na dráze. No, tak nejdřív jsem odhalila nastavení špatného režimu na foťáku. Pan ne a ne honem zaměřit, pak se ze strany psů taktizovalo...a s rychlostí jim vlastní byly najednou dámy v cíli. Tedy fotek pramálo a letí omluva za nepořízení pořádné fotodokumentace. 

Tedy co závěrem... Psům velká pochvala za nadšení, vytvrvalost a dobrý výkon. My s Luckou musíme natrénovat používání techniky a hbitost (k porozumění s kamerou nedošlo). Posíláme dík za uspořádání tréninku, ochotu pořadatelů a skvělou obsluhu navijáku. Počasí vyšlo na jedničku (ani zima ani vedro), potkali jsme prima lidi a mohli strávit prima den v té nejlepší společnosti, psí!

>>foto<<        >>běh Jasmínka<<          >>doběh Igi-Coudy<<

PRT COURSING CUP ... JEDNA VELKÁ RODINA

Co je neplánované bývá nejlepší. A platí to například o víkendu plném parsonů...

Z původního plánu jet nejdřív do Třeboně díky horku sešlo. Naše pražská sestava se napůl spící brzoučko ráno dostala kupodivu včas na vlak. Střídající se spolucestující naštěstí měli rádi pejsky a holky byly celkem poslušné. A první co jsme viděli v Brně na nádraží byli JRT! Cestovali na jejich sraz a těšili se na túru a grilování. JRT následoval Oskar (Hades Paleur, Iginky nevlastní bráška) s páníčky Gábinou a Davidem. Ti nás tu nabírali po cestě na tu sobotní událost - speciální PRT coursing cup a rodinnou sešlost.

David ochotně řídil auto narvané lidmi, psy, bágly, přepravkami... a s pomocí navigace nás dovezl na místo určení. Do Mariánského údolí v Brně. Počasí dávalo tušit slušný pařák. Na parkovišti jsem hned u auta ve svojí zbrklosti skoro nepoznala paničku Ivanu od Herkula (Hérákles Paleur, nevlastní bráška), která se k nám mile hlásila, následovaná Romanem. Opodál jsme poznali Tessie (Inspiraci Paleur, I-ségra vlastní) s paničkou Lenkou. Namířili jsme si to dál a tu hyperaktivní Denda se Smajlíkem (Inkognito Smile Paleur, I-brácha vlastní). Usalašili jsme se pod přístřeškem nedaleko dráhy - tohle byla super věc pro zázemí a záchrana před padnutím vedrem. Podrobila jsem přejímce očkováky holek, vyzvedla katalogy a upalovala pozdravit ty nejhlavnější, kteří můžou za to že mám dva parsony - Leonu a Vlada + jejich sestavu pro coursing: Lasík (Incident Paleur, I-brácha vlastní), Princezna (Galathea Paleur, nevlastní ségra Igi), velevážení rodičové Jasmínky - Alenka (Alenka z Velfíku, je to příbuzná i Iginky) a Frazzle (Little Trouble Frazzle). Na kukačku došla také Monika s Berry (Fox Meadow´s Blueberry, Iginčina tetička).

Náš páneček celou akci obětavě fotil, v krátkých přestávkách jsem si i já udělala pár snímků. Před námi běhali dalmatini. Parsonní coursingové šílenství otevírala Jasmínka ve štěňátkách. Byla to její první zkušenost se střapcem. Bára z MSCC jí nejdřív trochu navnadila, ukázala jí střapec a nechala vyběhnout. Ta malá bílá potvůrka sice střapec pronásledovala, ale teda bez bůh ví jakého zájmu. Měla velmi zkrácenou dráhu, na konci se do střapce pěkně pustila. Já věděla, že zájem tam bude, u ní prostě musí být, to bych byla hodně překvapená. To, co se mohlo zdát jako "tak Jasmínu to teda nebere", se ve druhém kole samozřejmě rapidně změnilo. To už jí bylo jasné že jde o velkou zábavu a vehementně se střapce dožadovala. Dráhu jsme jí tentokrát po dohodě s Bárou nechaly zaběhnout celou. A Jasmínka prokázala všechno co měla, tentokrát už nadšeně se vrhala za střapcem. Já si v tu chvíli byla jistá, že budu mít doma dalšího šílence.

Igi měla první běh naplánovaný s Punťou (Beato Angelo Dai Muratori). Ten se ale někde toulal a nebyl k dovolání, zatímco já se šílenou a uřvanou Igi postávala u startu. Ještě chvíli tak se asi ušílí ;-). Aby závod odsýpal, přistoupilo s k náhradnímu řešení a díky tomu mohli startovat tří sourozenci. Igi, Lasík a Smajlík. Jak Deniska trefně popsala, Igi se s magorským výrazem vrhla za střapcem a se stejným výrazem se v cíli zastavila zabořená do návnady. Nutno jí pochválit, od našeho prvního coursingového tréninku jsou vidět pokroky. Namakaný Lasík z domácího tréninku Iginku následoval. I Smajlík doběhl do cíle a nevedl si myslím zase až tak špatně, když vezmeme do úvahy, že tento malý agilitní šílenec asi moc nechápal, cože se to děje...že nejsou nikde překážky, že se nehází míčky, že musí mít dečku, košík a běžet kamsi...

V přestávce mezi jednotlivými koly se Jasmína seznamovala s dalšími parsony. Dojela totiž Lucka s Lolou (Eliška z Velfíku, tj. příbuzná přes Velfík a Alenku). Dojela také Pavla s Hope (Hopeful One Lovely Binisi, jedna z manželek táty Frazzla) a Bruníkem (Bruno z Velfíku, vida a zase ten Velfík, prostě samá rodina). Panovalo fakt docela kruté vedro, ale nad má očekávání se to dalo prima zvládnout. Psy jsme pravidelně polívali vodou, zázemní přístřešek byl k nezaplacení, holky zvládaly vpohodě a v mezičase odpočívaly v přepravkách (jednu jsme si handlovali s Oskárkem, děkujeme za sdílení). Holky mě s přepravkami překvapily. Jasmína si ještě ráda do ní zalézala dobrovolně a Igi kupodivu ji taky nezbořila (když uvážím blízkost k dráze). Mohla jsem taky omrknout jak je náš bráška Smajlík šikovný, když jsem je náhodou odchytila při pózování pro fotografa. Při té příležitosti nám Deniska ukázala pár triků, prostě paráda. A nic nám nevadilo, že Deniska furt mrmlala že je Smajla dnes celý protivný ;-).

Ve druhém kole Iginka startovala se ségrou Inspirací, která viděla střapec prvně v životě. Evidentně jí nebylo co vysvětlovat a tento druh zábavy jí chytil. S Iginkou zaběhla totiž vyrovnaný běh a na holky byla radost pohledět. Bára je obě ohodnotila plným počtem bodů. A tady jsem se vlastně dozvěděla, že Iginka startovala z první pozice za amatér fenky, takže i díky tomu nakonec skončila jako vítězka své třídy.

Mrkala jsem i na ostatní běhy a nutno podotknout, že na parsony na dráze je velice pěkná podívaná. Systém hodnocení jsem teda ještě úplně nepobrala, nicméně myslím že psíci podávali dost slušné výkony. A to mi připomíná, v kategorii profi soutěžil i Benny (Fox Meadow´s April Skies, vzdálený příbuzný přes Igči tatínkovu stranu). Ten přijel se svoji paničkou Andreou a jejich malým dvounohým prckem.

Pak nás ještě čekalo trošku zmatečné a uspěchané vyhlášení výsledků a společné focení. Jasmínka, ač sama ve třídě štěňat, vzbudila náležitou pozornost a k našemu překvapení si odnesla spoustu cen a dokonce i pohár ;-). Iginka jako vítězka za amatéry fenky byla taky ověnčená krásnými cenami v několika taškách. V tuto chvíli jsme nepostřehli, že se jí nakonec podařilo porazit i amatér psy a stala se tak vítězem celé amatér třídy! Tedy velké překvapení pro nás.

Nakonec holky čekalo ještě osvěžení v potoce, který lemoval celé hřiště. Igče se dobrovolně moc nechtělo. Díky mojí hrrr snaze jí trochu do té vody dopomoct, se ze mě stala bahnitá lady :-D, když jsem se smekla. Jóoo takový brněnský bahenní zábal 100% přírodní. A abych mohla do auta, kraťasy letěly hned dolů a podrobily se máchání v potoce.

Z celé akce jsme byli nadšení a hodnotíme ji jako velmi povednou. A stejné by to bylo i kdyby holky nezabodovaly, jejich výsledky jsou jen potěšující třešničkou na dortu. 

Jasmína    187b    Best puppy                                Igi     197b    Best amater fena

Hlavně jsme se těšili skvěle strávenému dni a setkání nejen s našimi psími rodinnými příslušníky. Závodu se zúčastnilo 30 PRT, konal se na velmi vhodně zvoleném místě (hřiště v Mariánském údolí nedaleko Brna) s bezva zázemím a přálo mu pěkné počasí. Děkujeme Gábině a Davidovi, bez nich bychom tu nebyli. Naše poděkování určitě patří i MSCC za pěknou dráhu a organizování běhů (Bára to zvládla i se čtyřměsíčním prckem Kubíkem). S tím souvisí i velikánský komfort v podobě Vlada, který celý den neúnavně jezdil na motorce a natahoval střapec. Díky tomu závod pěkně odsýpal a my majitelé jsme na dráze při natahování nemuseli vypustit duši. Opravdu letí velikánský dík, já bych asi v tom vedru odpadla. Za organizaci vděčíme Míše Balkové z chs Killershole a Andrei Švábové (od Beníka). Zařízení a zkoordinování všeho stálo určitě mnoho úsilí. A rozhodně si vážíme ochoty fotografa Jirky Křivánka, který neúnavně běhal na dráze a pořídil nádherné fotky našich psů.

>>Pes Jíra<<          >>naše<<          >>jiné<<                               :: kompletní výsledky ::

Poslední dobou mě lehce (a pravděpodobně úplně zcela neopodstatněně) přepadala myšlenka, že z hlediska skupinové socializace a blbnutí s „cizími“ pejsky Jasmínu trochu zanedbávám. A zafungovala zase shoda náhod. Na internetu nás docela zaujala činnost klubu Narya Praha. A tam se najednou objevila akce Puppy day. A podle >>popisu<< to bylo přesně to, co by mi pasovalo pro Jasmínku i pro mě.

V kalendáři bylo místo, tak jsem Jasmínu přihlásila. Akce se nám přehodila ze soboty na neděli a moc děkuju Martině Podešťové za ochotu vyjít nám vstříc s termíny i časy. A jak to na cvičáku vypadalo?
Nedělní počasí nám ukazovalo jak vypadá léto. Už od časného rána bylo poměrně teplo. Na cvičák jsem šla prvně a ačkoliv jsem byla přesvědčená že té mapě rozumím, moje orientační schopnosti zafungovaly opět tradičně. Na samém počátku jsme cestičku k cíli minuly a lehce jsme si zašly (pozitivní bylo, že ke krásnému rybníku). Martina nás po telefonu, kdy jsem volala S.O.S., odvelela zpátky a cestou jsme se ještě nalepily na dva domorodce s ohařkou, která byla evidentně nadšená že jí Jasmínka honí.

A zdárně jsme, s malým zpožděním, došly na hřiště. Tam už se proháněla štěňata a dorostenci a akorát se chystalo k akci. Jasmína samosebou neměla nejmenší problém a zařadila se do smečky, nadšeně přijímala každou výzvu ke hře. Martina nám vysvětlila jak princip práce s pejsky, tak nácvik povelu „k noze“. Nám poopravila techniku mého navádění psa do správné pozice. Jasmínka si taky vyzkoušela tunel (já si uspořádala v hlavě že místo „tunel“ začnu používat povel „skrz“, který se mi dere víc na jazyk). Jasmína po prvním vyběhnutí z tunelu nasadila taktiku „samostatná průzkumná jednotka“ a moc jí nezajímala moje snaha a pitvoření se abych zaujala její pozornost. Na druhé kolo už to bylo fajn, pěkně se mě držela. Taky je tato malá blecha pořádná tryskomyš a potvrdila se mi tato věc – asi ji jen tak na agility dráze neuběhám. Dostali jsme i základy klikání, Jasmínka figurovala jako pokusný pes. Objevila se tam i Bára, která zájemcům ukázala něco z triků dogdancingu. Mezi jednotlivými fázemi si psíci volně lítali, nosili aporty a Jasmína se neohroženě vydala i na kladinu. Na cvičáku je možnost nakoupit si hračky, pamlsky, klikry i objednat kde co. Pejsci potrénovali, vyzkoušeli a hlavně se zabavili a unavili. Vedro přežili s houževnatostí jim vlastní. My se pak vydaly s Jasmínkou ještě zpátky k rybníku. Vede tam příjemná cesta lesem podél potoka. Ze psa budu mít asi vodní živel, Jasmínku voda fascinuje. Sice se jí v první chvíli nechce ztrácet pevno pod nohama, ale neustále ve vodě šťourá a tlapkou „loví“... Za klacíkem hozeným do vody se ale vrhla a pěkně plavala. Pak aportovala a chytala amoky na břehu, dokud neobjevila opodál další vodní zázrak. Posuďte na fotkách.

Den nám přinesl přesně to co sliboval. Líbilo se nám a Jasmínka se líbila osazenstvu cvičáku. Takže Martino, jsme zvědavé jak nám půjde agi a obe... Pokud nás neodradí dojíždění, něco u vás ještě zkusíme!

AVON POCHOD ... PODPOŘ A ZACHRAŇ ŽIVOT (I TEN SVŮJ)

Tak na Avon pochod jsem se chystala už několik předchozích let. A furt ne a ne to vyjít. Ten letošní, 10. ročník jsem si nechtěla nechat ujít.

Úvahy

kdo všechno půjde. Já jsem jistá. Kdo dál? Dvounohá Míša odpadla s angínou, zachraňovat budou holky čtyřnohé. Čekám nátřask lidí (proti pro Igču), taky velký pařák (proti pro Jasmínu). Obě brát nehodlám, zešílela bych v tom davu. Nakonec beru Jasmínu, socializace musí být :-D a ona všudybylka zvědavá se aspoň unaví.

Cesta do práce

vydělávat se musí, čekají mě ještě pracovní povinnosti a tak má Jasmína exkurzi po kanceláři. V centru na betonu funíme vedrem obě (a to je teprve dopoledne)

Praha se halí do růžové, začíná šílenství

narvané tramvaje směr Pražský hrad, chaos a totální davová psychóza ve frontách na docházející růžová trička. Na nás zbylo horko těžko už jen černé. Mají napsat rovnou že se trička musí nakupovat dopředu. Informace o tom, že je lze zakoupit i před startem je značně zavádějící. Samosebou zájem veliký, materiálu minimum. Z toho hrozí ušlapání vás i psa, když se snažíte stát v chumlu a rádoby frontě. Dohady, pokřikování, výtky, hysterie, pošlapané nohy, nadávky...ale taky vtipné poznámky a od některých trocha porozumění.

Ahoj všem, už jsme na nádvoří hradu

přicházejí noví a noví návštěvníci (holky v růžové, kluci v černé, holky v černé), štosují se a začíná slavnostní zahájení (v dobu kdy jsem měla zato že začíná samotný pochod, no nic). Náměstí je plné balónků, hovoří se tam o nutnosti prevence a pravděpodobně probíhá jakýsi program. Pařák jako hrom. Odpočíváme na nádvoří ve stínu, máme štěstí dokonce i na střídání stráží a pohovor s jedním z členů tamní ochranky. Ne, nic jsme neprovedli (ačkoliv krve by se ve mě nedořezal), pán má doma také PRT tak přišel hodit řeč.

Chvíli před startem

náměstí je plné, drtivá většina drží růžové balónky. Je to úžasný pohled. Turisté se zastavují. Celebrity, patronky programu, se asi (naše tušení) přesunuly ke startovní bráně.

15:00 Pochod právě odstartoval

my s Jasmínou jsme odstartovaly dlouho poté, až se nátřask trochu uklidnil a pes mohl mít trochu prostoru ;-). Vycházíme! A zpočátku to celé trochu vázne a kousek pod Hradem sedíme na schodišti, koukáme na účastníky a dáváme pochodu trochu náskok, abychom mohli jít aspoň normálním tempem a ne víc postávat ;-)

Petřín

před sebou už vidíme růžový pochod mířící zahradami (Strahovská, Lobkovitská, Seminářská). Brzy je následujeme. Vedro na padnutí, při pohledu na psa mě napadá, zda byl dobrý nápad brát to zvíře sebou. Takže osvěžujeme, namáčíme, držíme se co nejvíc stínem. Jasmína zvládá s přehledem, je na volno takže jedna druhou intenzivně sledujeme. Na vodítku si nedovedu představit jak bychom udělaly krok... Kolem nás kočárky, maminy, otcové, děti... V průvodu nechybí sanita a koodinátoři.

Újezd a zaječí úmysly

Vedro, vedro, vedro. Jasmínu osvěžuji dál. A těmi všemi parky (trasa přehledně značená balonky) se propracujeme až k Újezdu. A tady mám sto chutí to zabalit. A čekáme na tramvaj. A dloooouho žádná nejede. A když jede tak je tu milion lidí. Ve stínu Jasmína ožila a tak se vydáváme k Mostu Legií. A to už se vzdalujeme od pochodu, za námi se tu a tam trousí sem tam ještě nějaká ta bludná duše.

Odklon od programu

Jdeme se zchladit. Hurá na Střelecký ostrov. Do stínu pěkně pod strom, s krásným výhledem. Tady Jasmínu fascinují vlnky od projíždějících loděk po Vltavě. Moje představa, že si vedle mě lehne a trochu si dáchne se ukazuje jako naivní. Jasmínka tu zkoumá to, tu tamto, zvládne ukradnout pet lahev se zbytkem vody a utopit ji ve Vltavě. Jediný klacík, broučka, lísteček, vlnku nenechá na pokoji. Dostatečně zchlazené pokračujeme dál.

Po krátké pauze opět na pochodu, jsme u Vltavy na trase

A jsme zase na trase pochodu, ačkoliv už ne jeho součástí. Přemýšlím zda na tram. Jasmína má ale dostatek sil, nic jí nechybí a tak hurá u Mánesa k Vltavě. Je to příjemná procházka a zbytky růžových provázků, zbytky prasklých balónků dávají tušit, že ty tisíce lidí šli před chvílí před námi. My už se jenom kocháme procházkou, labutěmi, zjišťujeme že i u nás se trochu zvedla hladina vody a Vltava se nám na pár místech vylila ze břehu (Jasmínka díky tomu musela jednou plavat když jí nečekaně zmizel chodník pod nohama). A u té vody je hned líp.

Pochod asi v cíli

S Vyšehradem na dohled a blížící se večerní hodině tady trochu posedíme, Jasmína prozkoumá okolí, velice se čertí a rozčiluje na nafukovací atrapu třepotající se ve větru a vydáváme se konečně na tu tramvaj. Pochod tušíme už dávno v cíli, ve Žlutých lázních.

Relax a balíme

Ještě koupím vodu (sama jsem toho moc nevypila teda) a tradá domů. Nechali jsme si ujít let tisíců balónků k nebi, jsme šizené o patronky programu, neslyšíme sametový hlas M. Chodúra (ten má podle mě dar od boha), chybí nám to růžové tričko... i tak máme ale dobrý pocit a těšíme se ze společně stráveného dne. S ohledem na Jasmínku se řídím heslem: "přispěj ale tak abys sám nepadnul".

Později čteme:

V průběhu oficiálního programu byly partnerským organizacím Mammahelp, Aliance žen s rakovinou prsu a Asociaci mamodiagnistiků ČR předány šeky v celkového hodnotě 7 milionů korun.

Rekordní účast 11,5 tisíce lidí, skvělá atmosféra.

Panejo. I když jsme nedošli úplně do cíle, podpořili jsme (a podařilo se utahat psa). Ten pocit sounáležitosti, podpory, porozumění a ochoty pomoct je nepřenosný a nezapomenutelný. A třeba se nám podařilo zachránit lidský život.

Na oficiálních stránkách www.zdravaprsa.cz jsou mj. krásné fotky z pochodu a všechny podstatné informace.

>>foto<<        >>oficiální stránky<<      

Kdy: neděle 30.5., 9:15h, počasí nejisté a my v hojném počtu usedáme do "Blacka", Lucky všudypřítomného spolehlivšího přibližovadla. Směr: Liberec, přesněji Stráž nad Nisou. Akce: coursing a malé rodiné setkání avořích odchovanců. Účastníci: hojný počet = komplet smečka ve složení Dasty, Coudy, Bibi, Igi, Jasmína, Lucka, Petr, já a Jirka. K tomu několik přepravek, batohů, tašek, foťáků,...

Jasmínku narvat do přepravky je nadlidský výkon, zásadně odmítá všechny bariéry, taaaakže trocha adrenalinu hned zpočátku. Navíc látková přepravka půjčená od Lucky, taaaakže cestou trošku obav - nezničit :-)! Na místě zas všechny psy vykýblovat a odvést na místo činu. Při pohledu na místo události jsem trochu šoklá. Jakási vysoká tráva, v ní chlap a natahuje naviják. Lucky se nevěřícně ptám, jestli tohle má být dráha. Zdá se nám to jednak malé, druhak teda ta vysoká tráva mě vůbec nenadchla. A to jsme za pár okamžiků utvrzené v tom, že tady se fakt dnes bude běhat. No dobrá tedy, uvidíme. Následně odvelené na hřiště. Zprvu jsem trochu nechápala, po dvou krocích se mi rozsvítilo. Cvičiště Podještědské smečky. Krásné hřišťátko s agility překážkami. Prima. Nutno podotknout, že naši psi se tam neřízeně vrhli a lítali sem a tam, Jasmíně se nejvíc líbily tunely. Vlastně všechno. Ta něco takového viděla prvně a byla nad míru spokojená. A já se jenom přesvědčila že tu (pokud někdy s agility pořádně začneme) fakt neuběhám. Je to střela. S Igi jsme zkoušely oživit, zda nám něco zůstalo v paměti. Fakt je, že psi byli dost splašení a roztěkaní, ale ne všechno jsme zapomněli. To bylo velmi potěšující :-). Posteskla jsem si jen nad tím, že teď jaksi není v našich časových možnostech se věnovat pravidelným tréninkům, docela bych je brala. Ale to už nás Lucka volá ať se připravíme a taky se vítáme s Míšou a Aslánkem, kteří se dnes rozhodli také krátce potrénovat.

Igi před prvním kolem byla relativně v klidu. V té vysoké trávě nebylo zhola nic vidět, tak jí to úplně nedocvaklo. Dala se udržet vpohodě na vodítku. Do doby, než jí naservírovali střapec s pěkným kouskem kůže. A už to šlo ráz na ráz, strašný řev a natěšený parson k neudržení. S motivací teda problém nemáme. Cestou někde Igča ztratila střapec tak pěkně hledala, pak se napojila a doběhla téměř do konce. Tam se pro změnu kus střapce o něco urval, takže zákus byl do toho zbytku kousek před cílem. Dráha ale byla díky těmto okolnostem asi značně zkrácená, ačkoliv teda ani nevím kudy vedla. Musela jsem řvoucího nabuzeného psa odtáhnout opodál, ještěže páneček za nás natahoval. Igi nebyla k uklidnění, Jasmína řvala v přepravce (bariéra). Tak jsem je sebrala a šly jsme se projít nádhernou cestou podél potůčku obklopeného obrovskými balvany porostlými mechem. Kdyby se Igča na vodítku nenápadně netrhala zpátky směrem k dráze, byla by to pomalu idylická procházka. Ačkoliv párkrát spadlo pár kapek, počasí se drželo a více nám ukazovalo tu vlídnější tvář a neseslalo na nás žádný liják. Nechat Igi zavřenou v přepravce poblíž dráhy, kde mimochodem byli všichni z tréninku (nechápu), se ukázalo býti téměř nemožné. Jak jsem předpokládala, žádné uklidnění a natěšený řev. Ale to už zase šla na řadu Lucka a její kluci na společný běh. Byla jsem překvapená jak to rychle frčí. Možná až příliš rychle. Já s Igčou musela dělat kolečka kousek dál, jinak bych jí asi neudržela. Proces se opakoval, druhý běh. Šílený řvoucí parson (druhý parson uřvaný v přepravce) vyběhl za střapcem. Pak dlouho kde nic tu nic, z dohledu zmizel střapec i pes. Pak Igča někde v dálce evidentně opět trochu mimo dráhu, takže z běhu cca třetina, protože to najisto střihla cca směrem k cíli, kde tušila střapec. Jak si vedli psi na celé dráze nikdo asi netuší. Při ranních bězích prý střapec moc nejel, takže psi zakusovali v první zatáčce. Na polední běhy pro změnu spousta psů (hlavně těch menších) v první zatáčce střapec ztratila... Jak vypadaly běhy odpolední nevíme. Jistojistě tentokrát organizátoři příliš velkou pochvalu neobdrží, aspoň ne od nás. Že se bude trénink konat v takovém terénu, kde není nic vidět, by mě zhola nenapadlo. Sice to určitě usnadnilo natahování, ale pro samotný trénink to bylo dost nešikovné. Nešlo korigovat rychlost tažení střapce, nebylo vidět jak si pes počíná...  I k vypouštění bych měla výhrady, ale to už bych byla moc velká frfla ;-). S odnášením řvoucí Igi jsem si "postěžovala" (jen) na ten terén u obsluhy navijáku. Ta se tvářila že taky netuší "proč dneska zrovna tady a ne naproti". Igince se to i tak náramně líbilo, já jsem z toho teda moc neměla. Takže opět vysvobození Jasmíny a pokus o zklidnění Igi na trase kolem potůčku, opačným směrem. Jasmínka se tam vyřádila, Igi jakž takž zklidnila a vyvenčila. Samozřejmě do té doby, než jsme se začali přibližovat k dráze. To by mě servala a sobě hlasivky uřvala, my se v blízkosti dráhy pohybovat moc nemůžeme. Lucka už se zase chystala na společný, poslední běh. Konstalace hvězd přála malé výměně názorů. Igince jsem třetí běh už nedopřála. Myslím že toho bylo poměrně rychle za sebou dost, navíc v tom nepřehledném terénu žádná sláva. Takže zpáteční proces. Spakovat a hurá k autu a frčíme za dalším cílem dnešního dne. Za setkáním s Bibinčinou sestřičkou Babbe.

Smluvený cíl setkání, kačák v Krásné Studánce. My ho cestou pěkně minuli... Nu což, troška ježdění sem a tam ještě nikoho nezabila. Nakonec se povedlo, jenže ouha. Místo teda příjemné, jen pro hladovějící lid trochu nepříznivě zavřená hospoda. Takže zase troška zpátečnictví. Šup zpátky do Blacka a hurá k nejbližší otevřené hospodě, které jsme si cestou povšimli. V obavě o osud látkové přepravky jsem se došla slušně zeptat, jestli se mnou do restaurace může pes. Ano, žádný problém. Jasmínka se tedy mohla socializovat. Nutno podotknout, že tam měli mňamózní česnečku. K tomu jsme objednali něco navíc. Mezitím dorazili pánečkové Babbe, kteří se ukázali jako velmi milí lidé :-). S nasycenými žaludky jsme se, rozšířeni o jedno auto, další štěně a dva dvounožce, vydali zpět k rybníku v Krásné Studánce. A že to bylo místo opravdu krásné, o tom by psíci mohli štěkat. Po vypuštění dravé zvěře nastaly bitky nejmenších, Bibi a Babbe (obě dračice). Do řádění se zapojily samozřejmě všichni psi. Z bezpečnostních opatření jsem se teda snažila držet Igi kousek opodál... neb ona občas těm štěňatům ne úplně rozumí ;-). Holky slídily kolem rybníka, Jasmínka dokonce s chutí plavala :-). Její nadšení pro všechno je opravdu úžasné. Zatímco opodál si určitě paničky těch nejmladších prtic vyměňovaly zkušenosti, udělovaly se rady, tipy, triky, zkrátka všemožné informace, zbytek smečky neúnavně aportoval balónek. V souvislosti s tím mě napadá následující: každému z nás se dostává šikovnosti v určitém směru. A v tom jiném zase chybí. Nu, že mě chybí ta přesnost a vůbec odhad dopadu balónku při házení není pochyb. Takže jednou skončil balónek ve vodě a ouha, šel ke dnu. Další ouha, on není Lucky?! Jaaaj tak co teď? Psi ho pochopitelně najít nemohli. Ještěže ten Péťa všechno vyřeší a měli jsme ho s sebou. Nepohrdl trochou osvěžení a vydal se míček najít. A byl úspěšný! Uf a děkujeme! V zápalu boje další ztráta, kterou už se najít nepodařilo - naše poslední zelené přepínací vodítko vyráběné přímo v chs Paleur-shop. Jednou fakt zapomenu někde i sebe. To je totiž u nás naprosto běžný jev - zapomínat někde vodítka. Aneb jak já říkám "to jsou ti na vodítku nezávislí" :-). Naše účelné, krásné paleuří přepínací vodítko. Nu, budeme muset objednat nové. To už se ale vydáváme směrem k domovu. A loučíme se pohledem vskutku tématickým, krásně nasvícený Ještěd v podvečerním světle...

Co dodat. Trocha zklamání z coursingového tréninku, ovšem super den a my děkujeme za prima, prima, prima výlet! Moc se nám ta neděle líbila.

 >>fotky<<            >>Lucky video<<

9.5.2010        Dogfrisbee seminář aneb když pes nemá svůj den

Za posledních pár dní jsem měla pocit, že talíře Igi docela baví. Na Oskárkových stránkách jsem objevila dávno zapomenutý odkaz na stránky Míši Andrové, která vede tréninky dogfrisbee v Praze. A ejhle, vypsaný termín na seminář. No a proč ne. Takové jedno uházené nedělní odpoledne nikoho nezabije. Takže šup, vyplnit přihlášku a čekat na neděli 9.5. + být ve 14h na cvičáku ZKO Braník.

A jak to dopadlo? Počasí při opouštění z bytu vypadalo dost nevlídně, čekala jsem pořádnou průtrž. Naštěstí se nad námi nebe smilovalo a nakonec bylo krásně, tak akorát- Potkala nás jenom jedna velice svěží miniaturní přeprška až na konci celé akce. Cesta ukázková. Bloudění mimořádně žádné. Rekord - u cvičáku ještě pár minut před začátkem akce mezi prvními účastníky (u nás jde o něco velmi neobvyklého). Nutno podotknout, že tím naše rekordy skončily ;-).

Začalo to tím, že Igi moc nechápala proč je na cvičáku a nemůže běhat s ostatními psy. Proč jsme nalezlí ve stínu pod stromem, proč musí být uvázaná a proč když už se začne něco dít, tak se hned poté zase odebere ke stromu, ba co hůř tam musí být uvázaná, zatímco panička šaškuje kousek opodál. Přeloženo do lidské řeči - po krátkém přivítání a představení instruktorek Míši, Markéty a Veroniky, jsme postupně každý předvedli jak si s pejskem + talířem hrajeme. No, tak jsem situaci zhodnotila že jako jediní jsme totální začátečníci kteří vědí maximálně co je to talíř a že pes ho má chytat, nosit, pouště, chytat. Nu co, však proto jsme tady ne? Igi tedy odvelená ke stromu na místo a hurá na trénink. Míša s Markétou nám ukázaly základní hody a nechaly procvičit. Já, totální neznalec lehce ztracená v pojmech roller, backhand, sidearm, vault, over, dogcatch :-D, tedy v základních hodech a figurách se psem. Ba co hůř, obě ruce levé. Tak backhand ještě jakž tak u mě prošel, s ostatními hody to bylo horší. Holky se mnou měly dost práce abych vůbec pochopila jak správně uchopit talíř, o tom jak se kvůli mě namakaly zbývající účastnice nemluvě (disky moc nelítaly kam měly. holky ještě jednou omluva). Pár úspěšných hodů se ale, světe div se, našlo i u mě :-). Takto jsme se teda proházeli až k samotné práci se psem.

Další kámen nedělního odpoledne. Igča, v tuto dobu zvyklá pospávat, po 2 hodinách odložení kdy střežila aby jí nezdrhla panička, totálně otrávená z toho že se nic neděje, měla předvést že ten zájem o talíř má. Však to jo, zájem tam byl. Na přetahování s diskem veliký. První roller a jupí, Iginka má disk, začala se tam s ním pěkně povalovat a v žádném případě nepřinesu zpátky (jste se zbláznili, konečně něco v tlamě a paničko ty si ze sebe dělej šaška jak chceš). A když už přinesu, tak nepustím. Tu nás teda Míša propustila, že další kolo zkusíme s vodítkem. Tak jsme zase čekali a obdivovali, jak to těm pokročilejším jde. A že se tam sešli šikulové, o tom nebylo pochyb. Druhé kolo - řada došla na opět na Igču, tentokrát se na ní pokoušela vyzrát Markéta. A že mi udělila řadu opravdu štědrých rad, děkuju moc. Ovšem v tuhle chvíli už talíře Igi vážně moc nebraly (nezabraly ani triky na piškotky, po kterých sice ožila, ale jen na ty triky). Takže další várka rad. Igi působila jako rozvláčná a rozvážná dáma, kterou by tu zajímalo tohle, co kdyby tam bylo něco zajímavého a hlavně "proč proboha tady šílíte s těmi talíři".... No je tohle vůbec teriér? Bajo, je. Ale když chce teriér zrovna odpočívat, můžu se třeba na hlavu stavět. Čas se pomalu nachýlil ke konci, takže se účastníci tak nějak samovolně rozpustili. Šla jsem ještě pořídit disky domů na trénování. Máme dva krásné oranžové se kterými se skvěle hází. Tak jsem zvědavá co s nima naděláme další parády. Jo a to už byla tak hodina kdy naše Igimíny řádí v plné polní, takže cestou domů byla Igi v plné síle a náladě na blbnutí. Házely jsme tedy kousek od cvičáku ještě balónek. No a taky o něj byla rvačka. Kde se vzal, tu se vzal, parson jak vyšitý a chtěl ten náš balónek. A byl poměrně drzý. Tak si museli spolu vyjasnit, komu vlastně ten balónek patří. Dořvání a odtržení psů se povedlo. Zjistili jsme, že ten PRT kluk je zrovna ten, kterého jsme v listopadu potkali ve Stromovce a měřil si tam síly s Oskarem ;-).

Zásada číslo jedna - naučte se správně házet a nejdřív dlooouho dlooouho bez psa. Holky jsou tento týden s pánečkem v Cerhýnkách na baráku, takže teoreticky mám k tomu dostatek příležitostí. A třeba docílím toho, že ruce budou méně levé :-D.

V této pěkné koláži jsme se objevili na stránkách Míši www.czechblack.com a je to náš jediný důkaz že jsme tam byli, tak snad se na nás Míša nebude zlobit že jsme si ji vypůjčili. Děkujeme.

Po prvním úspěšném rodinném setkání s Oskárkem, jsem se toho dalšího vážně nemohla dočkat. Takže v tom nadšení spojeném se svátkem našeho pánečka, začala akce "Oskar" v pátek odpoledne. Místo plánovaného úklidu jsem se s holkama courala na tréninkové túře a proháněla nejen psy ale taky foťák. Pak vypukla operace pečení. Slíbit pařížský dort můžu jenom já. A začít ho připravovat v jedenáct večer, když mám ráno brzo vstávat, můžu taky jenom já. A kdyby to šlo samo... ale o mých kuchařských schopnostech jindy. Výsledek se v ranních hodinách dostavil, uf. Ale na víc už jaksi nezbývaly síly. Radši zapadnout do pelechu, brzo už tu bude Oskarýn, jupí.

Ráno jsem ještě teda chtěla něco poklidit, ale jaksi se nechtělo z toho pelechu. Takže když na nás Gábina před osmou volala přesně ve chvíli, kdy jsem šla s vyvenčenýma holkama domů, určitě nemohla věřit že jsme normální a vyspalé ;-). Holky totiž po ránu na mě vypadají dost podobně, zejména Igi skvěle mžourá ;-). Přes výslovný a veřejný stopstav s hračkama si Gábi neodpustila dovézt holkám něco nového. A děkuju zejména já, z kachny s autetintickým zvukem jsem "nadšená" :-D. Nu zpátky k třeboňákům. Zatímco my jsme se s Gábinou skoro nepustili ke slovu, Oskar se seznámil s Jasmínou (chtěl ji nakrývat, jak jinak). Musely se také odklidit z dosahu všechny hračky....majetnická Igi + majetnický Oskar = všechno pryč. A nejlépe psi ven. V tomto duchu jsme sbalili vše potřebné a hurá na túru.

"Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři" a v našem případě hlavně parsoní trio. Vyšli jsme si do Drahaňského údolí. Ač jsem týden předem studovala docela pečlivě, nějakou shodou podivných okolností jsem se nepodívala na turistickou mapu. Takže trochu zmatky díky nepřipravenosti musely být ;-). Výchozím bodem pro nás byla zastávka "Sídliště Čimice" (pro Oskárka speciálně kombinace metro a autobus). Odtama jsme si namířili po žluté stezce (ačkoliv původní záměr byla modrá) pěknou alejí dolů do Drahaňského údolí. Musím podotknout, že povalující se odpadky všude kolem a ohyzdná cedule "biologický odpad" u čističky odpadních vod nenechávaly jihočechy v klidu. Jakmile jsme se napojili na potok (původně označován jako Drahovský, později Luční, známý jako Chaberský a nejjednodušeji Drahaňský) v údolí lemovaném chatkami, bylo nám vše zapomenuto. Tady byla radost dívat se kolem a úsměv nám zkazilo jen pár neohledných cyklistů, kteří si jedou roklí maxi rychlostí jako kdyby byli na asfaltové cyklostezce, nehledí vpravo ani vlevo :-(. Oskar každou chvíli zkoušel kvalitu potoční vody, Jasmínka se nechala zlákat a docela jí to nadchlo. Koneckonců, ta voda se hýbá a tudíž je přece velká zábava ji začít chytat. Igi se zatím držela v uctivé vzdálenosti = nenamočím ani tlapku. V tomto stylu jsme došli až k Vltavě. Tam jsme se napojili na červenou a takto se pořád drželi směru podél vody až do Troje. Pravda, tento úsek je z větší části cyklostezkou, ale dalo se. Oskar se nám ukázal jako skvělý aportér, když byl rychlejší než labrador a začal nosit aportované klacky. Igi se nejdřív zdráhala, klacek mlsně okukovala ze břehu. V jednom záchvatu chtíče se ale vrhla za klackem a za Oskarem a plavala, jupí :-), to mi udělala radost. Víc se to sice neopakovalo, ale první letošní plavání si na účet připsat můžeme :-). Navíc příjemné osvěžení určitě, v tu dobu zrovna panovalo slušné vedro, sluníčko nám dokazovalo že sílu už má.

Kritickým bodem trasy byl psí útulek v Troji (https://www.upozpraha.cz/). Gábina jít dovnitř, určitě má Oskárek kamaráda. Já jít dovnitř, mám ještě 14 dní potom deprese. Holt ne všude bohužel potká pejsky osud tak pěkný, jak mají ti naši. Budiž pochváleni a obdivováni dobrovolníci, kteří chodí pejsky venčit, jak jsme několikrát cestou viděli.

Honem jsme teda pokračovali dál, ať už jsme u ZOO. Tak nějak záhadně tam bylo pořád značeno 2 km do cíle na několika úsecích ať jsme ušli co jsme ušli :-D. Naštěstí zdrávi došli kolem areálu pražské zologické zahrady, kde jsme konečně mohli něco pojíst a hlavně po těch cca 10 km posedět. Přišla nám zpráva, že se ten den zrovna narodilo gorilí mládě. A jak jsem doslídila dodatečně, porodila ho Kijivu (mamča Moji i Tatu), otcem kdo jiný než Richard. Porod měl rychlý spád, mládě se narodilo doslova před očima návštěvníků. Veřejnosti bude mládě představeno ve čtvrtek 29.4.2010. Více zde. A vsuvka: podle videa se porod zdál být brnkačka.

Potud super, smích mě přecházel při pohledu na davy lidí neustále okupující autobusovou zastávku. Od původního plánu pokračovat přes Stromovku jsme upustili, bylo už dost hodin. Gábina myslím vše vystihla jednoznačně "Lenka na pokraji nervového zhroucení". Jako představa jak se do narvaného busu narvu davem lidí s dvěma psy bez košíku mi teda dělala trochu vrásky. Gábi se ale ukázala jako rozená zachránkyně spasitelka, normálně k mému překvapení jsme nastupovali do autobusu první! No, kdo umí umí (a možná má i široké lokte). Takže super, to už pak cesta domů byla brnkačka. Psíci značně unaveni se ještě ledabyle proběhli na trávníku před panelákem, na nás čekal za odměnu ještě dort a pak už loučení s Gábinou i Oskárkem.

A ještě jeden tip na trasu: Jak jsem vypozorovala z turistické mapy, dá se před útulkem uhnout lesní cestou přes Bohnice a napojit se na Čimický a Ďáblický háj. Takže třeba příště no.

>>Turistická mapa<<                 >>fotky<<                >>Oskárkovy stránky<<